Od útlého věku Maty vykazoval rysy zvláštního chování. Když po něm rodiče nebo prarodiče chtěli něco, co nechtěl dělat, propukl u něj velký záchvat vzteku, který trval až půl hodiny. Po nástupu do mateřské školy v Matyho třech letech se jeho chování ještě zhoršilo. To celé trvalo až do jeho pěti let a vypadalo to, že problém nemá řešení.

Rodiče a ostatní dospělé Matyho chování odrazovalo od snahy jej něco učit. Jeho vývoj se tím zpomalil, hlavně v rozvoji řeči a socializace.

Maminka prošla s chlapcem mnoha vyšetřeními. Výsledkem byla diagnóza „nespecifický autismus“. Podle odborníků je chlapcova inteligence v normě nebo spíše nadprůměrná.

V MŠ si s Matym nevěděli rady, často se vzepřel při změně činností. Vždy předvedl svůj známý záchvat vzteku, zasekl se a nebylo s ním k hnutí. Děti ve třídě se ho stranily. Hrál si hlavně sám. Mamince říkal, že je smutný, že nemá v MŠ kamarády.

Maminka Matyho měla pocit, že se ocitli na mrtvém bodě. Diagnóza je sice jedna věc, ale rady odborníků problém neodstranily. Všichni odborníci říkali „musíte počkat“. Rozhodla se tedy na doporučení své tety vyzkoušet kineziologii OneBrain.

Cituji ze zprávy od maminky před začátkem terapie: „Maty má od nástupu do školky velký problémy, ať jsme se snažili my i učitelky a že ty se snažily ještě snad víc, nedokáže se adaptovat. Maty a školka se rovná horor. Někdy se to nedá ani doma. Nezvládá svoje emoce. Má opravdu velké záchvaty vzteku, kterým se nedá ani předcházet.“

S ohledem na věk a potíže Matyho jsme využili možnosti práce přes prostředníka (pro bližší vysvětlení se podívejte do sekce Informace pro rodiče).

Maminka přišla na první sezení před letními prázdninami. Hned po prvním sezení zaznamenala velké změny v chlapcově chování. Záchvaty vzteku ustoupily. Dokázal se omluvit a respektovat mladší děti. Byl ochotnější ke spolupráci. Tématu záchvatů vzteku jsme se věnovali i na druhém sezení, které se konalo za měsíc po prvním. Na třetím sezení, dva týdny před nástupem do MŠ, jsme pracovali na tématu „strach spojený s nástupem do mateřské školy“.

Po nástupu Matyho do MŠ v září zaznamenaly velkou změnu v jeho chování paní učitelky i děti.

S laskavým svolením maminky Matyho cituji část její SMS zprávy: „Stálo nás to jen trochu práce a ten samej kluk, co se ještě před třema měsícema vztekal a zuřil, že nebude spát ve školce, dneska plakal, že nechce jet s tátou po obědě domů a chce tam spinkat a taky že tam teda spal. A má dalšího kamaráda a učitelka o něm prohlásila, že je jako vyměněný. Sám Maty říká, ‚mě už nemusíš říkat, ať jsem hodný, já to vím. Já jsem přece předškolák.‘ Dřív by mi řekl, že hodný nebude a že to nedokáže. Tenhle ten Maty se mi dokáže omluvit, snáší mimina, který nesnášel a dokonce jednoho batoláka má za kámoše. A je toho mnohem, mnohem víc. A to nejdůležitější – z tý malý nešťastný hromádky je teď šťastnej kluk, kterej možná pořád žije ve svým světě (ale kdo ne) ale v souladu s tím, co je okolo něj. Přiznám se, že jsem skeptik a nevěřila jsem tomu, ale přesto kineziologie pomohla. Děkujeme za pomoc, za všechno, ale hlavně, že jsme vám nebyli jedno.“