Nespecifický autismus aneb Záchvaty vzteku u pětiletého chlapce

Od útlého věku Maty vykazoval rysy zvláštního chování. Když po něm rodiče nebo prarodiče chtěli něco, co nechtěl dělat, propukl u něj velký záchvat vzteku, který trval až půl hodiny. Po nástupu do mateřské školy v Matyho třech letech se jeho chování ještě zhoršilo. To celé trvalo až do jeho pěti let a vypadalo to, že problém nemá řešení.

Rodiče a ostatní dospělé Matyho chování odrazovalo od snahy jej něco učit. Jeho vývoj se tím zpomalil, hlavně v rozvoji řeči a socializace.

Maminka prošla s chlapcem mnoha vyšetřeními. Výsledkem byla diagnóza „nespecifický autismus“. Podle odborníků je chlapcova inteligence v normě nebo spíše nadprůměrná.

V MŠ si s Matym nevěděli rady, často se vzepřel při změně činností. Vždy předvedl svůj známý záchvat vzteku, zasekl se a nebylo s ním k hnutí. Děti ve třídě se ho stranily. Hrál si hlavně sám. Mamince říkal, že je smutný, že nemá v MŠ kamarády.

Maminka Matyho měla pocit, že se ocitli na mrtvém bodě. Diagnóza je sice jedna věc, ale rady odborníků problém neodstranily. Všichni odborníci říkali „musíte počkat“. Rozhodla se tedy na doporučení své tety vyzkoušet kineziologii OneBrain.

Cituji ze zprávy od maminky před začátkem terapie: „Maty má od nástupu do školky velký problémy, ať jsme se snažili my i učitelky a že ty se snažily ještě snad víc, nedokáže se adaptovat. Maty a školka se rovná horor. Někdy se to nedá ani doma. Nezvládá svoje emoce. Má opravdu velké záchvaty vzteku, kterým se nedá ani předcházet.“

S ohledem na věk a potíže Matyho jsme využili možnosti práce přes prostředníka (pro bližší vysvětlení se podívejte do sekce Informace pro rodiče).

Maminka přišla na první sezení před letními prázdninami. Hned po prvním sezení zaznamenala velké změny v chlapcově chování. Záchvaty vzteku ustoupily. Dokázal se omluvit a respektovat mladší děti. Byl ochotnější ke spolupráci. Tématu záchvatů vzteku jsme se věnovali i na druhém sezení, které se konalo za měsíc po prvním. Na třetím sezení, dva týdny před nástupem do MŠ, jsme pracovali na tématu „strach spojený s nástupem do mateřské školy“.

Po nástupu Matyho do MŠ v září zaznamenaly velkou změnu v jeho chování paní učitelky i děti.

S laskavým svolením maminky Matyho cituji část její SMS zprávy: „Stálo nás to jen trochu práce a ten samej kluk, co se ještě před třema měsícema vztekal a zuřil, že nebude spát ve školce, dneska plakal, že nechce jet s tátou po obědě domů a chce tam spinkat a taky že tam teda spal. A má dalšího kamaráda a učitelka o něm prohlásila, že je jako vyměněný. Sám Maty říká, ‚mě už nemusíš říkat, ať jsem hodný, já to vím. Já jsem přece předškolák.‘ Dřív by mi řekl, že hodný nebude a že to nedokáže. Tenhle ten Maty se mi dokáže omluvit, snáší mimina, který nesnášel a dokonce jednoho batoláka má za kámoše. A je toho mnohem, mnohem víc. A to nejdůležitější – z tý malý nešťastný hromádky je teď šťastnej kluk, kterej možná pořád žije ve svým světě (ale kdo ne) ale v souladu s tím, co je okolo něj. Přiznám se, že jsem skeptik a nevěřila jsem tomu, ale přesto kineziologie pomohla. Děkujeme za pomoc, za všechno, ale hlavně, že jsme vám nebyli jedno.“

Příběh o odblokování strachu z prezentování

Jedna mladá žena, říkejme jí Eliška, mi popsala své pocity z výsledku kineziologického sezení, které podstoupila v mé poradně. S jejím laskavým svolením jsem využila její dopis, který může sloužit jako inspirace pro všechny, kteří trpí trémou při mluvení před větší skupinou lidí.

Dobrý den paní Dvořáková,

na podzim 2022 jsem byla ve Vaší kineziologické poradně poradit se ohledně svého problému se (sebe)prezentováním. Je to téma, které mne provázelo dlouhodobě a které si uvědomuji minimálně od přelomu prvního a druhého stupně základní školy. Tehdy jsem zažila docela ošklivou šikanu od svých spolužáků a představa, že stojím sama před skupinou lidí, kteří na mne zírají, pro mne byla jednoduše hrozná. K tomu se přidávaly zažívací obtíže, předem jsem brečela, že „před ty lidi nechci“, pak jsem na sebe byla strašně naštvaná, že jsem slaboch a že to na mě každý uvidí. K tomu mi rozhodně nepomáhaly roztřesené ruce, rozechvělý hlas nebo rudnutí v obličeji, které ve mne ještě více umocňovaly moji nejistotu a zranitelnost. Jak se ukázalo ve Vaší poradně, kořeny celého problému byly, pokud dobře vzpomínám, ještě hlubší.

Z moc příjemného setkání s Vámi jsem tehdy odcházela velmi pozitivně nabitá a přišlo mi, že jsem ze sebe shodila tíhu, která mne zatěžovala po celé roky. Ten pocit štěstí, uvolnění a lehkosti si pamatuji dodnes. Doma jsem se dle Vašeho doporučení několik dní věnovala pozitivnímu ukotvení v mysli, na tapetu telefonu jsem si dala kytici květin, které mne měly podpořit, a opakovala jsem si doporučenou afirmaci. Poté přišly Vánoce a na jaře 2023 konečně i vernisáž výstavy, na které jsem měla vystoupit a říci pár slov o výstavním projektu a vyslovit poděkování mému vedení a kolegům.

Samozřejmě jsem ze svého proslovu měla od počátku obavy a k výsledkům kineziologie byla (a to píšu otevřeně) celkově spíše skeptická. Nějakých 10 let před návštěvou u Vás jsem totiž byla u jiné paní kinezioložky a moji trému z vystupování před lidmi a prezentování se bohužel nepodařilo ani zmírnit, natož odblokovat.

Připravila jsem si tedy text na A4 s tím, že si ho vložím do desek, které si vezmu s sebou, a že ho případně slovo od slova přečtu. Tak ostatně vypadala většina mých dosavadních prezentací, oči úzkostně přilepené k papíru s obavou, že něco zapomenu nebo řeknu špatně, a hlavně strach z kritických pohledů či nesouhlasných reakcí přihlížejících. Večer před vernisáží jsem si nicméně udělala posilující cvičení, které jsem od Vás měla k dispozici, a druhý den vyrazila na vernisáž.

Dodnes jsem upřímně překvapená, s jakým vnitřním klidem se mi podařilo postavit se před všechny návštěvníky, kterých v prostoru konání vernisáže mohlo být kolem 70-80. Kdyby mi tohle někdo před mým vystoupením řekl, nevěřila bych mu. Můj klasický stres se totiž tentokrát nekonal, jenom mírná nervozita, která se dala zvládnout. Připravený proslov jsem odvykládala „zpatra“, kdy jsem pohledem přecházela sálem od návštěvníka k návštěvníkovi, a přichystané desky s textem jsem ani neotevřela. Když jsem se po proslovu dostala ke svému příteli, poškádlil mne slovy: „Na co ti vůbec byl ten text, když ses do něj ani jednou nepodívala?“ 

Bylo to pro mne dost nečekané, ale opravdu ohromné a neskutečně naplňující vítězství. Situace, která mi po dlouhé roky způsobovala jenom samá trápení a kvůli které jsem se opakovaně utápěla ve starých bolavých vzpomínkách, se najednou dala důstojně zvládnout. Byl to pro mne neskutečně očišťující zážitek, na který nikdy nezapomenu. Vše se v dobré obrátilo, a to především díky Vám a Vaší pomoci.

S obrovským vděkem směrem k Vám, paní Dvořáková, dávám svolení tuto svoji zkušenost publikovat. Vím, že nejsem jediná, koho podobné problémy trápí, a po sezení u Vás rozhodně věřím, že mají nejen své příčiny, ale zcela nepochybně i svá řešení. Ráda bych těm, kteří váhají, zda kineziologii zkusit, dodala naději, že i poměrně dlouhá a hluboká trápení je možné se vší empatií, tolerancí a respektem rozkrýt, a že v životě může být zase dobře.

Ještě jednou za všechno moc děkuji. 

Mějte se krásně,

Eliška

V případě paní Elišky se jednalo o jediné sezení, které spolu s jejím odhodláním a poctivým cvičením vytestovaných korekcí pomohlo odstranit strach z prezentování na veřejnosti.

Paní Elišce moc děkuji za její dopis a mám z tohoto jejího úspěchu obrovskou radost.

Moudra z knihy Moudrost šamanů

Nedávno jsem četla knihu Moudrost šamanů, jejímž autorem je Ruiz Don Jose Luis. Autor v ní vysvětluje, že šamanem je každý z nás. Je jím každý člověk, který se probudil, neboli prozřel, tedy vnímá pozorně sebe a okolní svět, chce se sám uzdravit, čímž může pozitivně ovlivnit (vyléčit) i své okolí.

Kniha mě zaujala velkým množstvím moudrých myšlenek. O některé z nich se chci s vámi podělit. Myslím si, že by pro vás mohly být přínosné a že podle mě zvláštním způsobem souzní s myšlenkou kineziologie One-Brain.

Moudrost, kterou hledáte, máte v sobě.

Tak zní hlavní zásada šamanismu: Cesta každého z nás je jiná.

Šaman, jakmile se probudí k svému opravdovému já, shledá, že to nejlepší, co může vykonat pro sebe a pro svět, je sloužit Veliké matce čili životu samotnému. Ve všech bytostech spatřuje božství a chce pomáhat ostatním, aby k této pravdě procitali.

Závislost na utrpení je zvyk, v němž si libuje lidská mysl. A první krok, jak se této závislosti zbavit, spočívá stejně jako u ostatních závislostí v tom, že ji vezmeme na vědomí a připustíme si její existenci.

Orel je symbolem pravdy, had symbolem lží a kaktusové pole představuje zahradu lidské mysli. Když orel pravdy požírá v zahradě vaší mysli hada lží, pak najdete domov sami v sobě – naleznete osobní svobodu.

Osobní svoboda podle mého nastává, když srdce a mysl jsou ovládány nikoli strachem, ale láskou.

Každý z nás má někoho, komu musí odpustit. Neodpouštíme proto, že by to ten druhý potřeboval, nebo si to dokonce zasloužil, ale jde o to, že nám břemeno negativity, kterou si s sebou neseme v nitru, brání jít dál.

Nenarodili jsme se proto, abychom trpěli, a navzdory závislosti mysli na temnotě naguál v našem nitru pořád hledá světlo. Pokud ho nedokážete najít sami, život už vytvoří situace, které vás na světlo vystrčí, a dělá to proto, že vy a život jste jedno a totéž.

Parazit je hlas ve vaší mysli, který vám říká, že nejste dost dobří, nemáte žádnou moc nebo že byste měli radši zůstat v jeskyni a ani se nepokoušet létat mezi nádhernými ptáky.

Pochopil, že hmota a duchovno od sebe nejsou odděleny. Duchovní je všechno. Bůh je všude kolem nás.

Klíčem k nalezení osobní svobody je, že pochopíte rozdíl mezi tím, co se skutečně děje v okolním světě a co pouze ve vaší mysli. Dokud vám tenhle rozdíl nedojde, vaše mysl si může dál vytvářet příběhy na základě vašich pochyb, obav a domestikací, které živí její závislost na utrpení

Ten druh budování příběhů se neomezuje pouze na naše zkušenosti s ostatními. Mysl vám často, třebaže velmi nenápadně, sděluje, že něco nedokážete nebo že nejste dost dobří.

Abychom pochopili krásu své dokonalosti, často se na ty bolestné vzpomínky z minulosti musíme ohlédnout v duchu lásky a odpuštění, znovu být jejich svědky a zbavit se emocionálního jedu, který v sobě dosud nosíme. Tím způsobem dokážeme znovu získat vlastní sílu a začít vidět sami sebe jako dokonalé bytosti

Božství žije v teď. Božství nepřebývá ani v minulosti, ani v budoucnosti.
Můj otec vždycky říkává, že pokud pozorně nasloucháme ostatním, povědí nám, o čem se jim zdá.

Veškeré citace pocházejí z knihy Ruiz Don Jose Luis. „Moudrost šamanů.“ Pragma, 2022-09-18. Autor je synem známého Dona Miguela Ruize, který je autorem bestselerů Čtyři dohody a Pátá dohoda.

Být zpátky ve hře

Nedávno jsem sledovala jeden soutěžní pořad a pan moderátor tam často říkal: „je zpátky ve hře!“ Napadlo mě, že i metoda kineziologie One Brain může být prostředkem k tomu, abyste byli „zpátky ve hře“.

Pokud zažijeme silný stresový zážitek, tak silný, že ho naše mysl nedokáže zpracovat, dojde k zablokování toku energie v těle. Jedná se o stres nebo trauma prožité kdykoliv v životě včetně početí. Dráhy, které umožňují proudění energie v těle, se nazývají meridiány. Když je dráha meridiánu na některém místě zablokovaná, související část těla nebo orgánu má nedostatek nebo přebytek energie. To se odrazí na tom, jak se člověk cítí.

Začneme mít strach se pouštět do dalších projektů, strach že něco nedokážeme, že selžeme. Nedokážeme se uvolnit a radovat se v přítomnosti. Začneme být nedůvěřiví ke světu, k lidem. Můžeme být ovládání pocitem smutku a beznaděje. Cítíme velkou únavu a nechuť něco tvořit, podnikat. Můžeme i onemocnět.

Pokud dokážeme přistoupit na to, že naše onemocnění může mít základ v nezpracovaném silném stresovém zážitku z minulosti, otevírá se nám nová naděje na uzdravení. Jde hlavně o nemoci tzv. nejasné etiologie (nejasné příčiny), kdy se neví, proč konkrétní chorobou člověk onemocněl.

Pokud se nám při terapii podaří uvolnit energetické bloky, energie v těle začne znovu proudit plynule a všechna omezení, která nám způsobil stresový zážitek, mizí. Jsme zpátky ve hře.

Kineziologie One Brain není jediným způsobem, jak nezpracovaný stres uvolnit. V současné době se daří měnit povědomí lidí o vzniku nemocí. Někteří lékaři v ČR již sledují tuto cestu. Studují a následně aplikují tzv. funkční neboli celostní medicínu.

Na konkrétní příklady lidí, kteří jsou zpátky ve hře, se můžete podívat na stránce Příběhy z mé praxe.

Záznam z webináře Péče o duši – Kineziologie jako jedna z možností terapie

Dne 9.3.2022 byl odvysílán online webinář pořádaný organizací Popálky o.p.s. na téma Péče o duši – Kineziologie jako jedna z možností terapie, kde jsem dostala možnost hovořit o kineziologii One Brain a jejím využití v praxi.

Webinář byl určen pro popálené lidi a jejich blízké, ale myslím si, že má co říct všem, kteří se o chtějí dozvědět něco kineziologii, případně o výchově dětí, sebevědomí, pocitech viny a podobně.

Chtěla bych poděkovat paní ředitelce Janě Lacinové za pozvání a Petrovi Ilčíkovi za pořízení a zpracování tohoto záznamu.

Jak předcházet nemocem a pomáhat uzdravování

Stane-li se nám v životě něco nepříjemného, co z našeho pohledu nemá řešení, snažíme se na to nemyslet, potlačit to. I ostatní nám radí „nemysli na to!“ a my poslechneme. Jdeme radši něco dělat. Nezpracovaná negativní emoce se pozná tak, že pokud na danou situaci myslíme, nebo o ní mluvíme, je to pro nás nepříjemné – máme nepříjemný pocit.

Jak jde čas, zase se dějí hezké věci, ale občas se stane i něco velmi nepříjemného. Opět dochází k potlačování nezpracovaných negativních emocí. Pokud se potlačené emoce nahromadí, změní to energetickou rovnováhu v těle a člověk může onemocnět. Nemoc se většinou projeví tam, kde máme slabé místo, nebo místo nejvíce zatěžované. Příznaky nemoci nás upozorňují na to, že bychom měli ve svém chování a jednání něco změnit.

Zdravotnictví odstraňuje příznaky nemoci (symptomy), ale nepátrá po skryté příčině. Pokud onemocníme, užíváme nabízené léky nebo podstoupíme zákrok a snažíme se dodržovat další terapii. Přijímáme pasivně pomoc zvenčí a doufáme, že to zabere. A opět se snažíme na „to“ nemyslet. V tu chvíli dochází k největšímu potlačování.

Kineziologie One Brain hledá a pomáhá odstraňovat skrytou (neviditelnou) příčinu nemocí. Je výbornou pomocí a slouží jako podpora léčby i tak závažných onemocnění, jako je například rakovina.

Kineziologie je metodou komplementární (doplňkovou) a nejde proti současnému zdravotnictví a ordinované léčbě. Využitím kineziologie jako terapie předcházíme vzniku onemocnění. V případě, že nemoc již propukla, kineziologie podporuje vyléčení a brání návratu nemoci.

Článek o kineziologii v časopisu Květy

V období koronavirové krize mě oslovila redaktorka časopisu Týdeník Květy Nicole Mrzenová Vosátková, zda bych se vyjádřila k tématu strachu z pohledu kineziologie OneBrain. Článek skutečně vyšel 9. července 2020 ve vydání číslo 28/2020. Jsem za tuto možnost velmi vděčná, protože se díky tomu o kineziologii OneBrain a jejích možnostech může dozvědět více lidí.

Článek si můžete přečíst i přímo na mých stránkách na odkazu níže:

Novoroční zamyšlení "o zdraví"

„Na zdraví!“

Abychom byli šťastní, musíme být zdraví. Přejeme si vzájemně: „hlavně to zdraví!“.

Vzpomněla jsem si, že když jsem ještě jako dětská sestřička jednou zaskakovala na oddělení dospělých, museli jsme u nově přijímaných pacientů vyplňovat kolonku o jejich zdravotním stavu. Potíže se srdcem, klouby, cukrovka, vysoký tlak, prodělané operace a jiné. Také užívané léky. Zvláště u starších pacientů (60+) bylo vždy co vyplňovat a kolonka leckdy nestačila. Velmi mě překvapila jedna sedmdesátiletá paní, která ve výčtu svých nemocí a léků neměla vůbec nic. „Nic?“ ptala jsem se jí opakovaně a hleděla na ni s údivem. Když paní odešla na pokoj, vyprávěla jsem o ní svým kolegyním: „Představte si, ta paní je úplně zdravá!“

Později jsem se zamýšlela nad tím, jak je to zvláštní a vlastně smutné, že jsme přijali jako normu, že každý se s něčím léčí a zdravého člověka považujeme za něco výjimečného.

Dr. Hnízdil, autor knih o psychosomatice, k tomuto tématu píše:

Podle statistik ministerstva zdravotnictví je v ČR 70 % populace nemocné. Buď fyzicky nebo psychicky. U 40 % z tohoto počtu lidí se nepřijde na to, co jejich nemoc způsobuje. Nevysvětlitelné choroby stojí zdravotnictví spoustu peněz, protože pacient je opakovaně vyšetřován za pomoci mnoha specialistů a nejmodernější techniky. Lékaři takové pacienty považují za simulanty, hypochondry nebo případ pro psychiatra. Ale ti lidé opravdu trpí. Jenom to nemohou objektivně dokázat. Tyto potíže jsou totiž somatizací, neboli ztělesněním složité životní situace, která se neřeší. Člověk je bezradný, žije ve stresu a tělo časem začne řešit problém po svém – nemocí.

Množí se studie, které ukazují, že hodně lidí se závažnými chorobami těla před onemocněním prošlo výrazným a dlouhodobým stresem. Věda postupně dospěla k závěru, že mysl je propojená s ostatními částmi těla. Z toho plyne, že pokud negativní emoce nezpracujeme na úrovni psychiky, projeví se problémy na úrovni těla.

Všechno, co jsme kdy prožili, zůstává zaznamenáno v naší centrální nervové soustavě. Nic není zapomenuto.

Wilder Penfield

Pomocí metody One Brain dokážeme rozpoznat a uvolnit nezpracované negativní emoce z minulosti a podpořit tak v přítomnosti naše uzdravování. Metoda One Brain je doplňková (komplementární), to znamená že nejde proti současnému zdravotnictví. Kineziologie One Brain i zdravotnictví mají stejný cíl, kterým je starost o zdraví člověka.

Vracím se k příhodě s „výjimečně“ zdravou paní. Věřím tomu, že by se nám všem žilo lépe, kdyby nám většina lidí, kterých se zeptáme, s rozzářenýma očima mohla říct: „Já žádné léky neberu a jsem úplně zdravý/zdravá.“

Přeji vám zdraví po celý nový rok a roky další.

Věra Dvořáková

Jak stres ovlivňuje rozvoj nemocí

Už delší dobu jsem přemýšlela o tom, že bych na stránky napsala článek na téma stres. Jednoho dne se mi dostal do ruky následující text, ve kterém je popsáno to, co jsem zde chtěla uvést, naprosto přesně. Autorem tohoto textu z roku 1994 je Daniel Whiteside, jeden ze spoluautorů metody kineziologie OneBrain.

Fyzické tělo dokáže neuvěřitelné věci. Vždycky tě podpoří, udělá to nejlepší, co může, aby se zahojilo všechno, co v různých jeho systémech nefunguje a vždy souhlasí s naším rozhodnutím – dokonce i tehdy, když ho naše volba zničí.

V tomto století se naše životní naděje ohledně zajištění dobrého a trvalého zdraví díky zvýšené uvědomělosti v lékařských kruzích i veřejnosti výrazně změnily. Podle dnešního tvrzení lékařů není důvod, proč by člověk nemohl žít 120 let a déle!

Proč tedy onemocníme a proč někdo trpí chronickými bolestmi? Proč umíráme?

Odpověď je velice prostá. Zabíjíme sami sebe.

Jak? Připravíme se na nemoc a bolest tím, že si udržujeme hladinu stresových hormonů na takové úrovni, až tělo není schopno samo obnovit svou rovnováhu. „Slabý článek řetězu“ se zlomí a výsledkem je nemoc, případně i smrt.

„Nemoc“, anglicky Disease, je mimořádně zajímavé slovo. Webster definuje jeho první slabiku „dis“ jako „oddělené, pryč od něčeho, opak něčeho, předponu ne-„. Definice druhé slabiky – „ease“ zní: „fyzické pohodlí a uvolnění, duševní klid“. (I český výraz lze podobně rozdělit: ne-moc, „moc“ zde můžeme chápat jako schopnost, sílu.)

Slovo „ne-moc“ tedy v obou jazycích nejen definuje problém, nýbrž i jeho řešení. Zajímavé, není-liž pravda?

Má-li tělo dostatek příležitosti fyzicky a mentálně se uvolnit, samo opětovně během několika hodin navodí přirozenou rovnováhu. Co když mu však tuto příležitost neposkytneme?

Co když jsme vystaveni stresovému působení několik dní, týdnů, měsíců, let?

Stres jako takový není fyzického původu. Jeho původ tkví v psychice – nejde o to, co děláme, ale o to, jak se v souvislosti se svou činností cítíme. Stres je negativní emocionální reakce na životní události. Účinky dlouhotrvající negativní emoce, jejíž výsledkem je toxicky zvýšená hladina stresových hormonů v těle, v konečném důsledku negativně ovlivní celý organizmus.

Trvalá negativní emoce navodí nemoc (ne-moc, ne-schopnost). A kdo udržuje negativní emoci?

Podívejme, tělo obviňovat nemůžeme. Tělo pouze čeká na to, aby se samo mohlo vyléčit. Jen my dokážeme vytvořit a udržet stres, produkující nedostatek dobrého tělesného a duševního zdraví. Já jsem člověk, vytvářející nemoc. A jsem-li tvůrcem nemoci, stejně dobře si mohu zvolit pro tvorbu duševního klidu, fyzického uvolnění – nejprve mentálně a pak fyzicky.

Jakmile uvolníš negativní stres, stavy jako pohoda a uvolnění opět proniknou do tvého povědomí a tělo získá rovnováhu.

Tento text je součástí úvodního slova ve skriptech vydaných pro výuku metody One Brain.

Potěšilo mě, že nyní v roce 2019 (tedy 25 let po vydání původního textu) se setkávám s podobnými názory v časopisech a knihách, které se zabývají působením psychiky na fyzické zdraví člověka, tzv. psychosomatikou.

Velkým propagátorem psychosomatiky v České Republice je MUDr. Jan Hnízdil, který na toto téma napsal několik knih (například Příběhy obyčejného uzdravení).

Dokonce i renomovaný psycholog Radkin Honzák vydal knihu Psychosomatická prvouka, na jejímž přebalu je uveden tento text:

Vstupovat do světa psychosomatiky vyžaduje odvahu, ale především drzost – odvahu opouštět pohodlné cesty a drzost šlapat po trávníku, na němž je umístěna po několik století výstražná cedule udržovaná medicínským establishmentem za všech panujících režimů s nápisem NEVSTUPOVAT.

V červnu 2019 vyšel v časopise Téma výborný článek s názvem O chorobách duše a těla, kde se psycholog Martin Pospíchal zabývá vlivem psychiky na imunitu. Autorem článku je Ivan Hamšík.

Uvolňováním negativního stresu se také zabývá metoda Kineziologie One Brain.