Jedna mladá žena, říkejme jí Eliška, mi popsala své pocity z výsledku kineziologického sezení, které podstoupila v mé poradně. S jejím laskavým svolením jsem využila její dopis, který může sloužit jako inspirace pro všechny, kteří trpí trémou při mluvení před větší skupinou lidí.

Dobrý den paní Dvořáková,

na podzim 2022 jsem byla ve Vaší kineziologické poradně poradit se ohledně svého problému se (sebe)prezentováním. Je to téma, které mne provázelo dlouhodobě a které si uvědomuji minimálně od přelomu prvního a druhého stupně základní školy. Tehdy jsem zažila docela ošklivou šikanu od svých spolužáků a představa, že stojím sama před skupinou lidí, kteří na mne zírají, pro mne byla jednoduše hrozná. K tomu se přidávaly zažívací obtíže, předem jsem brečela, že „před ty lidi nechci“, pak jsem na sebe byla strašně naštvaná, že jsem slaboch a že to na mě každý uvidí. K tomu mi rozhodně nepomáhaly roztřesené ruce, rozechvělý hlas nebo rudnutí v obličeji, které ve mne ještě více umocňovaly moji nejistotu a zranitelnost. Jak se ukázalo ve Vaší poradně, kořeny celého problému byly, pokud dobře vzpomínám, ještě hlubší.

Z moc příjemného setkání s Vámi jsem tehdy odcházela velmi pozitivně nabitá a přišlo mi, že jsem ze sebe shodila tíhu, která mne zatěžovala po celé roky. Ten pocit štěstí, uvolnění a lehkosti si pamatuji dodnes. Doma jsem se dle Vašeho doporučení několik dní věnovala pozitivnímu ukotvení v mysli, na tapetu telefonu jsem si dala kytici květin, které mne měly podpořit, a opakovala jsem si doporučenou afirmaci. Poté přišly Vánoce a na jaře 2023 konečně i vernisáž výstavy, na které jsem měla vystoupit a říci pár slov o výstavním projektu a vyslovit poděkování mému vedení a kolegům.

Samozřejmě jsem ze svého proslovu měla od počátku obavy a k výsledkům kineziologie byla (a to píšu otevřeně) celkově spíše skeptická. Nějakých 10 let před návštěvou u Vás jsem totiž byla u jiné paní kinezioložky a moji trému z vystupování před lidmi a prezentování se bohužel nepodařilo ani zmírnit, natož odblokovat.

Připravila jsem si tedy text na A4 s tím, že si ho vložím do desek, které si vezmu s sebou, a že ho případně slovo od slova přečtu. Tak ostatně vypadala většina mých dosavadních prezentací, oči úzkostně přilepené k papíru s obavou, že něco zapomenu nebo řeknu špatně, a hlavně strach z kritických pohledů či nesouhlasných reakcí přihlížejících. Večer před vernisáží jsem si nicméně udělala posilující cvičení, které jsem od Vás měla k dispozici, a druhý den vyrazila na vernisáž.

Dodnes jsem upřímně překvapená, s jakým vnitřním klidem se mi podařilo postavit se před všechny návštěvníky, kterých v prostoru konání vernisáže mohlo být kolem 70-80. Kdyby mi tohle někdo před mým vystoupením řekl, nevěřila bych mu. Můj klasický stres se totiž tentokrát nekonal, jenom mírná nervozita, která se dala zvládnout. Připravený proslov jsem odvykládala „zpatra“, kdy jsem pohledem přecházela sálem od návštěvníka k návštěvníkovi, a přichystané desky s textem jsem ani neotevřela. Když jsem se po proslovu dostala ke svému příteli, poškádlil mne slovy: „Na co ti vůbec byl ten text, když ses do něj ani jednou nepodívala?“ 

Bylo to pro mne dost nečekané, ale opravdu ohromné a neskutečně naplňující vítězství. Situace, která mi po dlouhé roky způsobovala jenom samá trápení a kvůli které jsem se opakovaně utápěla ve starých bolavých vzpomínkách, se najednou dala důstojně zvládnout. Byl to pro mne neskutečně očišťující zážitek, na který nikdy nezapomenu. Vše se v dobré obrátilo, a to především díky Vám a Vaší pomoci.

S obrovským vděkem směrem k Vám, paní Dvořáková, dávám svolení tuto svoji zkušenost publikovat. Vím, že nejsem jediná, koho podobné problémy trápí, a po sezení u Vás rozhodně věřím, že mají nejen své příčiny, ale zcela nepochybně i svá řešení. Ráda bych těm, kteří váhají, zda kineziologii zkusit, dodala naději, že i poměrně dlouhá a hluboká trápení je možné se vší empatií, tolerancí a respektem rozkrýt, a že v životě může být zase dobře.

Ještě jednou za všechno moc děkuji. 

Mějte se krásně,

Eliška

V případě paní Elišky se jednalo o jediné sezení, které spolu s jejím odhodláním a poctivým cvičením vytestovaných korekcí pomohlo odstranit strach z prezentování na veřejnosti.

Paní Elišce moc děkuji za její dopis a mám z tohoto jejího úspěchu obrovskou radost.

Stane-li se nám v životě něco nepříjemného, co z našeho pohledu nemá řešení, snažíme se na to nemyslet, potlačit to. I ostatní nám radí „nemysli na to!“ a my poslechneme. Jdeme radši něco dělat. Nezpracovaná negativní emoce se pozná tak, že pokud na danou situaci myslíme, nebo o ní mluvíme, je to pro nás nepříjemné – máme nepříjemný pocit.

Jak jde čas, zase se dějí hezké věci, ale občas se stane i něco velmi nepříjemného. Opět dochází k potlačování nezpracovaných negativních emocí. Pokud se potlačené emoce nahromadí, změní to energetickou rovnováhu v těle a člověk může onemocnět. Nemoc se většinou projeví tam, kde máme slabé místo, nebo místo nejvíce zatěžované. Příznaky nemoci nás upozorňují na to, že bychom měli ve svém chování a jednání něco změnit.

Zdravotnictví odstraňuje příznaky nemoci (symptomy), ale nepátrá po skryté příčině. Pokud onemocníme, užíváme nabízené léky nebo podstoupíme zákrok a snažíme se dodržovat další terapii. Přijímáme pasivně pomoc zvenčí a doufáme, že to zabere. A opět se snažíme na „to“ nemyslet. V tu chvíli dochází k největšímu potlačování.

Kineziologie One Brain hledá a pomáhá odstraňovat skrytou (neviditelnou) příčinu nemocí. Je výbornou pomocí a slouží jako podpora léčby i tak závažných onemocnění, jako je například rakovina.

Kineziologie je metodou komplementární (doplňkovou) a nejde proti současnému zdravotnictví a ordinované léčbě. Využitím kineziologie jako terapie předcházíme vzniku onemocnění. V případě, že nemoc již propukla, kineziologie podporuje vyléčení a brání návratu nemoci.

„Na zdraví!“

Abychom byli šťastní, musíme být zdraví. Přejeme si vzájemně: „hlavně to zdraví!“.

Vzpomněla jsem si, že když jsem ještě jako dětská sestřička jednou zaskakovala na oddělení dospělých, museli jsme u nově přijímaných pacientů vyplňovat kolonku o jejich zdravotním stavu. Potíže se srdcem, klouby, cukrovka, vysoký tlak, prodělané operace a jiné. Také užívané léky. Zvláště u starších pacientů (60+) bylo vždy co vyplňovat a kolonka leckdy nestačila. Velmi mě překvapila jedna sedmdesátiletá paní, která ve výčtu svých nemocí a léků neměla vůbec nic. „Nic?“ ptala jsem se jí opakovaně a hleděla na ni s údivem. Když paní odešla na pokoj, vyprávěla jsem o ní svým kolegyním: „Představte si, ta paní je úplně zdravá!“

Později jsem se zamýšlela nad tím, jak je to zvláštní a vlastně smutné, že jsme přijali jako normu, že každý se s něčím léčí a zdravého člověka považujeme za něco výjimečného.

Dr. Hnízdil, autor knih o psychosomatice, k tomuto tématu píše:

Podle statistik ministerstva zdravotnictví je v ČR 70 % populace nemocné. Buď fyzicky nebo psychicky. U 40 % z tohoto počtu lidí se nepřijde na to, co jejich nemoc způsobuje. Nevysvětlitelné choroby stojí zdravotnictví spoustu peněz, protože pacient je opakovaně vyšetřován za pomoci mnoha specialistů a nejmodernější techniky. Lékaři takové pacienty považují za simulanty, hypochondry nebo případ pro psychiatra. Ale ti lidé opravdu trpí. Jenom to nemohou objektivně dokázat. Tyto potíže jsou totiž somatizací, neboli ztělesněním složité životní situace, která se neřeší. Člověk je bezradný, žije ve stresu a tělo časem začne řešit problém po svém – nemocí.

Množí se studie, které ukazují, že hodně lidí se závažnými chorobami těla před onemocněním prošlo výrazným a dlouhodobým stresem. Věda postupně dospěla k závěru, že mysl je propojená s ostatními částmi těla. Z toho plyne, že pokud negativní emoce nezpracujeme na úrovni psychiky, projeví se problémy na úrovni těla.

Všechno, co jsme kdy prožili, zůstává zaznamenáno v naší centrální nervové soustavě. Nic není zapomenuto.

Wilder Penfield

Pomocí metody One Brain dokážeme rozpoznat a uvolnit nezpracované negativní emoce z minulosti a podpořit tak v přítomnosti naše uzdravování. Metoda One Brain je doplňková (komplementární), to znamená že nejde proti současnému zdravotnictví. Kineziologie One Brain i zdravotnictví mají stejný cíl, kterým je starost o zdraví člověka.

Vracím se k příhodě s „výjimečně“ zdravou paní. Věřím tomu, že by se nám všem žilo lépe, kdyby nám většina lidí, kterých se zeptáme, s rozzářenýma očima mohla říct: „Já žádné léky neberu a jsem úplně zdravý/zdravá.“

Přeji vám zdraví po celý nový rok a roky další.

Věra Dvořáková

Už delší dobu jsem přemýšlela o tom, že bych na stránky napsala článek na téma stres. Jednoho dne se mi dostal do ruky následující text, ve kterém je popsáno to, co jsem zde chtěla uvést, naprosto přesně. Autorem tohoto textu z roku 1994 je Daniel Whiteside, jeden ze spoluautorů metody kineziologie OneBrain.

Fyzické tělo dokáže neuvěřitelné věci. Vždycky tě podpoří, udělá to nejlepší, co může, aby se zahojilo všechno, co v různých jeho systémech nefunguje a vždy souhlasí s naším rozhodnutím – dokonce i tehdy, když ho naše volba zničí.

V tomto století se naše životní naděje ohledně zajištění dobrého a trvalého zdraví díky zvýšené uvědomělosti v lékařských kruzích i veřejnosti výrazně změnily. Podle dnešního tvrzení lékařů není důvod, proč by člověk nemohl žít 120 let a déle!

Proč tedy onemocníme a proč někdo trpí chronickými bolestmi? Proč umíráme?

Odpověď je velice prostá. Zabíjíme sami sebe.

Jak? Připravíme se na nemoc a bolest tím, že si udržujeme hladinu stresových hormonů na takové úrovni, až tělo není schopno samo obnovit svou rovnováhu. „Slabý článek řetězu“ se zlomí a výsledkem je nemoc, případně i smrt.

„Nemoc“, anglicky Disease, je mimořádně zajímavé slovo. Webster definuje jeho první slabiku „dis“ jako „oddělené, pryč od něčeho, opak něčeho, předponu ne-„. Definice druhé slabiky – „ease“ zní: „fyzické pohodlí a uvolnění, duševní klid“. (I český výraz lze podobně rozdělit: ne-moc, „moc“ zde můžeme chápat jako schopnost, sílu.)

Slovo „ne-moc“ tedy v obou jazycích nejen definuje problém, nýbrž i jeho řešení. Zajímavé, není-liž pravda?

Má-li tělo dostatek příležitosti fyzicky a mentálně se uvolnit, samo opětovně během několika hodin navodí přirozenou rovnováhu. Co když mu však tuto příležitost neposkytneme?

Co když jsme vystaveni stresovému působení několik dní, týdnů, měsíců, let?

Stres jako takový není fyzického původu. Jeho původ tkví v psychice – nejde o to, co děláme, ale o to, jak se v souvislosti se svou činností cítíme. Stres je negativní emocionální reakce na životní události. Účinky dlouhotrvající negativní emoce, jejíž výsledkem je toxicky zvýšená hladina stresových hormonů v těle, v konečném důsledku negativně ovlivní celý organizmus.

Trvalá negativní emoce navodí nemoc (ne-moc, ne-schopnost). A kdo udržuje negativní emoci?

Podívejme, tělo obviňovat nemůžeme. Tělo pouze čeká na to, aby se samo mohlo vyléčit. Jen my dokážeme vytvořit a udržet stres, produkující nedostatek dobrého tělesného a duševního zdraví. Já jsem člověk, vytvářející nemoc. A jsem-li tvůrcem nemoci, stejně dobře si mohu zvolit pro tvorbu duševního klidu, fyzického uvolnění – nejprve mentálně a pak fyzicky.

Jakmile uvolníš negativní stres, stavy jako pohoda a uvolnění opět proniknou do tvého povědomí a tělo získá rovnováhu.

Tento text je součástí úvodního slova ve skriptech vydaných pro výuku metody One Brain.

Potěšilo mě, že nyní v roce 2019 (tedy 25 let po vydání původního textu) se setkávám s podobnými názory v časopisech a knihách, které se zabývají působením psychiky na fyzické zdraví člověka, tzv. psychosomatikou.

Velkým propagátorem psychosomatiky v České Republice je MUDr. Jan Hnízdil, který na toto téma napsal několik knih (například Příběhy obyčejného uzdravení).

Dokonce i renomovaný psycholog Radkin Honzák vydal knihu Psychosomatická prvouka, na jejímž přebalu je uveden tento text:

Vstupovat do světa psychosomatiky vyžaduje odvahu, ale především drzost – odvahu opouštět pohodlné cesty a drzost šlapat po trávníku, na němž je umístěna po několik století výstražná cedule udržovaná medicínským establishmentem za všech panujících režimů s nápisem NEVSTUPOVAT.

V červnu 2019 vyšel v časopise Téma výborný článek s názvem O chorobách duše a těla, kde se psycholog Martin Pospíchal zabývá vlivem psychiky na imunitu. Autorem článku je Ivan Hamšík.

Uvolňováním negativního stresu se také zabývá metoda Kineziologie One Brain.